Kategorie Aktuality

(Bílovický Zpravodaj) Ježíš přichází jako bezbranné dítě

Sobota, 26. 12. 2020

Bílovický Zpravodaj č. 4/2020 přinesl dva příspěvky P. Pavla Lazárka, které se věnují tématu Vánoc. Přenášíme je i zde spolu s vánočním přáním pana faráře.

Ježíš přichází jako bezbranné dítě

Vánoční zvyky:

– O Vánocích se obdarováváme dary. Chceme ukázat, že se máme rádi a udělat si radost. Největším darem je však pro nás dítě Ježíš Kristus, kterého nám dává nebeský Otec.

– O Vánocích bude ve většině rodin nazdobený stromeček. Je to starý zvyk, který sahá do období kolem roku 1500. Strom je prastarý symbol, který znali už lidé dlouho před narozením Krista. Stále zelený strom, který snese zimu a sníh, je znamením života, plodnosti a růstu. Zelená je dodnes barvou naděje.

– Také vánoční ozdoby mohou zvěstovat poselství o narození Ježíše Krista. Jedná se o hvězdy, anděly a svíčky. Hvězda vydává světlo do tmavé noci. V noci, kdy se narodil náš Pán, vyšla zvláštní hvězda, která vedla tři krále k jeslím. Anděl přinesl poselství Panně Marii, anděl se zjevili ve snu Josefovi, andělé zvěstovali pastýřům narození Ježíše. Svíce vydává světlo, které je symbolem Boha.

– Vánoční jesličky: postavil je poprvé v Assisi sv. František v roce 1223 v Grecciu. Byl to betlém venku v přírodě. Odtud se pak zvyk stavět figurkový betlém rozšířil po Itálii a do ostatních zemí.

A právě u tohoto poslední zvyku se na chvíli zastavme

František z Assisi slavil Vánoce s krávou, oslíkem a jeslemi plnými sena. Narozené malé dítě bylo pro Františka výrazem pokory Boha. Jeho Syn se narodil v chudé stáji. V dítěti Ježíši se Bůh stal závislým a potřebujícím lásku lidí, aby nás žádal o lásku.

Na jesličkách, které stály mezi krávou a oslíkem, nechal František sloužit mši svatou. Potom byl nad těmito jesličkami postaven oltář, aby tam, kde se kdysi zvířectvo krmilo senem, mohli nyní lidé pro spásu duše i těla přijímat tělo Ježíše Krista. Setkání s pokorou Boha se tak proměnilo v radost.

Kdo chce dnes vstoupit do kostela Ježíšova Narození v Betlémě, zjistí, že portál, který byl kdysi vysoký pět a půl metru a vcházeli jím dovnitř císařové a kalifové, byl z velké části zazděn. Zůstal pouze nízký vchod, jehož výška je metr a půl. Pravděpodobně to mělo za cíl chránit lépe kostel před eventuálními útoky, ale především zabránit tomu, aby se do kostela vjíždělo na koni. Kdo chce vstoupit na místo Ježíšova narození, musí se sklonit.

Chceme-li nalézt Boha, musíme následovat vnitřní cestu svatého Františka, která umožňuje srdci vidět. Musíme se sklonit, abychom mohli vstoupit skrze portál víry a setkat se s Bohem, který je jiný než naše předsudky a naše mínění (Benedikt XVI.).

Bůh se skrývá v poníženosti dítěte, které se narodilo. Dovolme, aby se jich i nás dotknula ona dobrota, kterou Bůh – narozením svého Syna ve stáji – vnesl do světa.

Přijměte pozvání na prožití letošních vzácných Vánoc

Na co Vánocích nezapomenout?

O Vánocích si připomínáme pokoru Boha, který se stal dítětem, toužícím po naší blízkosti. Všechny zvyklosti nás pak upomínají na tuto blízkost, pokoru i křehkost Vánoc.

S přáním požehnaných Vánoc Pavel Lazárek, farář

(Bílovický Zpravodaj) Odkud se vzaly Vánoce?

Sobota, 26. 12. 2020

Bílovický Zpravodaj č. 4/2020 přinesl dva příspěvky P. Pavla Lazárka, které se věnují tématu Vánoc.

Odkud se vzaly Vánoce?

Každým rokem jsme svědky novinových článků o tom, že Vánoce jsou svátky původně pohanského původu. Pohanské oslavy zimního slunovratu, narozeniny neporaženého Slunce, zavedené roku 274 císařem Aureliánem, měla církev využít a proměnit ve slavnost narození Slunce spravedlnosti, ohlašovaného prorokem Malachiášem. Je však taková interpretace správná? Výše zmíněná hypotéza, že původ Vánoc je třeba hledat v předkřesťanských oslavách zimního slunovratu, pochází teprve z 18. století (P. E. Jablonský, J. Herdaim). Historické prameny však tuto rozšířenou hypotézu popírají a ukazují, že původ Vánoc není pohanský, nýbrž leží kdesi v tradici, tj. podání, církve prvních staletí.

Panuje obecná shoda, že nejstarším svědectvím o křesťanském slavení Vánoc je tzv. Chronographus z roku 354. Jde o ilustrovaný kalendář a právě tento prastarý „liturgický kalendář“ začíná následovně: „8. dne před lednovými kalendami (= 25. prosince): Kristus se narodil v Betlémě judském“. Díky pozorné četbě dokumentu lze slavení Vánoc v Římě datovat již do roku 336. Neznamená to ale, že by církev začala onoho roku v Římě Vánoce slavit, znamená to jen, že již tehdy křesťané Vánoce slavili.

Původ Vánoc je třeba hledat ještě dříve. Budeme se však muset vydat mimo město Řím, ten starší svědectví nenabízí. Hledáme-li ve spisech 3. století, zjistíme s překvapením, že o datu narození Krista hovoří. Tak například jeden z nejstarších biblických komentářů z přelomu 2. a 3. století, připisovaný Hippolytovi, označuje jako den Kristova narození „středu 25. prosince“. Totéž datum pak uvádí i římský historik Sextus Iulius Africanus ve svém díle Chronografiai z roku 221. Vidíme tedy, že alespoň někde se Vánoce slavily již ve 3. století, nezávisle na pohanských svátcích.

Proč ale 25. prosinec? Zde existují dvě zajímavé teorie. Historik Louis Duchesne přišel již na konci 19. století s teorií, podle níž u počátku označení 25. prosince za den narození Krista stojí 25. březen coby datum slavení Velikonoc. Starokřesťanské spisy spojují totiž Kristovu smrt i s jeho početím a stvořením světa: právě tento den, 25. 3., přichází devět měsíců před jeho narozením. Původ Vánoc by podle této teorie nebyl tedy pohanský a spojený s oslavami zimního slunovratu, byl by ale propojen s dnem početí a umučení Krista.

Původem africký spis De solistitiis et aequinotiis vychází při svém výpočtu z jiného faktu – ze zvěstování narození Jana Křtitele Zachariášovi během jeho služby v jeruzalémském chrámu. Podle tohoto spisu lze Zachariášovu službu zařadit podle jednotlivých kněžských tříd ke svátku 1. tišri, který židé slaví v období podzimní rovnodennosti, tedy na konci září. Připočteme-li devět měsíců Alžbětina těhotenství, dostaneme se k narození Jana Křtitele na konci června, v období letního slunovratu (pamatujme, že církev dodnes tuto událost slaví 24. června). Když Maria přichází po Gabrielově zvěstování ke své příbuzné Alžbětě, ta je již v šestém měsíci (Lk 1, 36). To znamená, že k tomuto zvěstování podle autora De solstitiis došlo tři měsíce před narozením Jana Křtitele, tedy na konci března. Od tohoto údaje se připočtením devíti měsíců těhotenství opět dostáváme k narození Krista, situovanému do období zimního slunovratu, tedy 25. prosinci: „Náš Pán byl tedy počat 8. dne před dubnovými kalendami v měsíci březnu (= 25. března), což je den utrpení našeho Pána a jeho početí. Neboť v tentýž den, kdy byl počat, byl také umučen.“

Jak vidíme, toto propojení jednotlivých novozákonních událostí je prastaré a jistě sahá až do 2. století. Nelze proto v žádném případě hovořit o Vánocích jako o oblečení pohanských oslav do křesťanského šatu. Tato oslava má bezpochyby původ v ústním podání, jehož počátky nejsme schopni vystopovat.

Oslava Vánoc se tak může stát „důvodem k naději“ pro každého i díky tomu, že netřeba Vánoce spojovat pouze se slunovratem a nadějí, že noci se začnou krátit a světla bude více a více, nýbrž s historickým a doložitelným příchodem Božího Syna na tento svět.

zpracováno podle doc. Davida Vopřady, Dr.

 

 

4. neděle adventní

Neděle, 20. 12. 2020

Vládní omezení se posunula zpět do závažnějšího stupně číslo 4. Na bohoslužby v kostele tak může přijít dvacet procent z běžné kapacity. Ostatní omezení ohledně roušek, dezinfekce, rozestupů a zpěvu zůstávají samozřejmě stále platná. Věnujte pozornost aktuálnímu stavu. Nedělní mše sv. z bílovického kostela je stále přenášená na YouTube kanálu Televize Bílovice. Níže přinášíme alespoň několik myšlenek z neděle 20. prosince 2020, tedy čtvrté neděle adventní, která směřuje naši pozornost k Panně Marii. Proměny interiéru kostela jsou úspěšně dokončené. Už je instalované i do nedávna chybějící osvětlení hlavní lodi. A určitě si na záběrech můžete všimnout i toho, že jsou v kostele už instalované vánoční stromky, které v sobotu dopoledne nazdobily děti.

Jestliže první kniha Písma vypravuje o tom, že Bůh se uchází o člověka, a Adamovi zjevuje plán, sděluje své přání, tak něco podobného nacházíme i na začátku Nového zákona. Kdy Bůh přichází k Panně Marii a také sděluje svoje přání. Můžeme tedy říci, že On hledá člověka. Uchází se o každého z nás. A nejde jen o to, co se dělo před dvěma tisíci roky v Nazaretě. Církevní otcové už ve čtvrtém pátém století říkají, že nejde jenom o Matku Boží Pannu Marii, ale o každého z nás. Protože i nám Bůh zjevuje své přání, nakolik se může zrodit v našem životě do tohoto světa. A tak opakuje člověku, že jej hledá, protože je do něj zamilován. A je mu úplně jedno, na jakém místě se nacházíme. Ani Nazaret nebyl za nic považován. S jakýmsi despektem ostatní na něj hleděli. Ale Bůh ukázal, že jemu jedno, o jaký se jedná původ, o jakou se jedná třídu, jakou člověk má moc. A tak přichází, aby ukázal, že to hlavní, co zvěstuje, co přináší, že je do člověka zamilován.
Buď zdráva ty, která miluješ Boha, a Bůh miluje tebe. Jsi plna Boha a Bůh je i pln v tobě. Pozdravení, které proměňuje ji samotnou. Podobně jako se dějí zázraky v Káně Galilejské – proměnění vody ve víno, podobně jako při poslední večeři, kdy Ježíš bere kalich s vínem a říká „to je má krev, která se za vás vydává“, staví před člověka novou kvalitu. Proměňuje náš život. A Panna Maria odpoví jinak než Zachariáš, který říká v tom nevěřícím tónu „já tomu nevřím“. Panna Maria říká „já tomu nerozumím“. Vyslovuje své pochybnosti. A také my ve víře jich neseme spousty.
Maria se stává živým příbytkem Ducha svatého. Do ní se vtělil Zákonodárce. Boží Slovo. Tak i Bůh vyyjadřuje touhu narodit se v životě každého z nás. Takto chce přijít na svět. Můžeme vyjádřit to své, že nevíme, jak se to stane. Ale víru přitom vyznat máme. Ona odpověděla na Boží slovo. Ať se mi stane podle tvého slova.
Řídit se podle lidského slova je ošemetné, protože to slovo pokaždé značí něco jiného. Ať čas, který nám zbývá do Vánoc, je časem Božího navštívení a Jeho milosti. Kéž i jeho zásah do našeho života značí jinou kvalitu, která proměňuje život. Proměnila Marii, proměnila vodu ve víno, víno v krev Kristovu, ať i Bůh učiní v našem životě svůj zázrak. Tak se nesnažme hledat slovo člověka, alo slovo samotného Boha.
Ať se mi stane podle slova tvého.

Z ohlášek:
Dnes od 19 hod. zpovídání, od 20 hod. modlitba růžence. Bude také k dispozici betlémské světlo. Ve čtvrtek (na Štědrý den) bude kostel otevřený od 8 hod. Dětská mše nebude, ale ve stejném čase, v době 15 do 16 hod., budou znít v kostele z kůru koledy. Každý bude mít možnost přijít do kostela, poslechnout koledy, odnést si betlémské světlo, chvíli porozjímat u betléma a zapálit svíci.
Na vývěskách je přehled sbírek, vyúčtování darů, dotací a výdajů. Kdyby někdo ještě chtěl finančně přispět, může na účet farnosti, potvrzení pro potřeby daňového odpočtu bude následně vystaveno.

 

 

Sbírka pro lidi bez domova

Neděle, 20. 12. 2020

Bílovická farní charita tradičně v předvánočním čase organizuje sbírku vánočního cukroví a ovoce, ale také teplého oblečení pro lidi bez domova. Letos se sbírka uskutečnila ve čtvrtek 17. prosince. Lidé mohli přinášet i pánské oblečení vhodné pro přežití venku – svetry, ponožky, teplé bundy, mikiny, čepice, ale také spacáky či stany, do šatny sálu Obecní hospody.
Farní charita děkuje všem dárcům za oblečení a cukroví, které věnovali pro potřeby lidi bez domova a tím jim zpříjemnili Vánoce.

Adventní dílna

Neděle, 20. 12. 2020

Roráty neodmyslitelně patří k adventu a pro svou kouzelnou atmosféru (ale nejen pro ni) jsou vyhledávány malými dětmi. Jindy tak těžké brzké vstávání  rázem dostává svůj smysl. A tak přicházejí do potemělého kostela a při světle svíček zpíváme „Ejhle, Hospodin příjde“ a vyjadřujeme tak naši radost z očekávaného příchodu Krista na tento svět. Toho vánočního narození i toho očekávaného na konci časů. Letošní advent otec Pavel předčítá dětem z knihy „Mariin malý oslík“. Na rorátech se scházíme vždy ve středu a v sobotu. Je to samozřejmě jiné než minulé roky, musíme zachovávat určitá omezení vzhledem k platným opatřením, radost však zůstávává stále stejná.

V sobotu před třetí nedělí adventní, hned po ranních rorátech, Alice s Věrkou připravily adventní dílnu pro děti. Venku před farou si mohly vyrobit své vlastní pestrobarevné svíčky.

3. neděle adventní

Pondělí, 14. 12. 2020

Změnil se čas nedělních bohoslužeb. Určitá omezení pro účast na bohoslužbách jsou stále platná a jejich rozsah se vyvíjí. Věnujte pozornost aktuálnímu stavu. Nedělní mše sv. z bílovického kostela je stále přenášená na YouTube kanálu Televize Bílovice. Níže přinášíme alespoň několik myšlenek z neděle 13. prosince 2020, tedy třetí neděle adventní, která do středu našeho zájmu staví osobu Jana Křtitele.

Dnešní neděle nese název radostná. Máme zakusit, že radost z Hospodina je naší silou. Celý život člověka spočívá v onom hledání radosti, štěstí pro svůj život. Udělali jsme různé zkušenosti, opřeli jsme život o věci tohoto světa, ale prorok nás vybízí, abychom zakusili, že radost z Hospodina je naší silou. Radost z Boží blízkosti, z jeho příchodu na tento svět i z příchodu, který očekáváme.

Radost, kterou máme zakusit tuto neděli, už radost, že se můžeme sejít v tom počtu, který je nám dopřán, že smíme zakusit něco z té blízkosti Boží, radost z vykoupení, o kterou se můžeme opřít.

Jestliže evengelium řekne, že Jan je největším z těch, co se narodili z ženy, tak právě díky tomu realistickému pohledu na sebe sama, na to své místo v dějinách spásy. Ten, za kterým přicházel a vycházel Jeruzalém, stačilo říct jediné slovo, aby mohl získat vlastní přívržence. Tak neustoupil tehdy z cesty, ale podal svědectví o pravém světle, o Hospodinu. A to je ta jeho velikost, že byl skrz naskrz svobodný. Protože pozval své místo v dějinách spásy. Velikost, kdy měl ohlásit Ježíše Krista, ale také v pravou chvíli odejít. Byl svobodný sám od sebe. A byl svobodný pro Boží poselství.

A tak po celá staletí se budeme učit, co to znamená vydat svědectví. A co to znamená poznat chvíli v životě, kdy mám odejít. Kdy mám dát prostor někomu dalšímu. Kdy mám ukázat na to světlo, které přichází, na Mesiáše.

Ta radost může být i v tom, kdy poznáme a pochopíme, kdy najdeme sami sebe v životě, své místo. Kdy uchopíme z těch zkušeností a střípků života, které jsme posbírali, z těch věcí, které nám nevyšly, kdy jsme radost kladly i do věcí tohoto světa, do různých potěšení a smyslností, ale zkušenost apoštolů a proroků nám říká, že radost z Hospodina je naší silou. Panna Maria, když se modlí Magnificat, a praví „Velebí má duše Hospodina“, tak to všechno také opře o Boha. My jsme udělali zkušenost, jak moc je pomíjivá radost tohoto světa. Jak je nejistá. Tak jestli dnešní neděle se nazývá také radostnou, tak právě pro onu zkušenost, kterou každý z nás může a má učinit. Že radost z Hospodina je naše síla. O něj se máme opřít. A pramení to z té svobody, kdy nečiníme ze života nic víc a nic méně, než je. Když poznáme své vlastní poslání a místo. Že po všech těch peripetiích života máme odvahu opřít se o Krista. Protože On má být naší pravou a největší radostí.

 

 

 

Změny v časech nedělních bohoslužeb

Sobota, 12. 12. 2020

POZOR: S platností od neděle 13. prosince 2020 dochází k posunu začátků nedělních bohoslužeb v Adamově (8:00), Bílovicích (9:30) a Babicích (11:00).

I nadále platí, že nedělní mše v Bílovicích je přenášena na youtube kanálu Televize Bílovice. Začátek se tedy posouvá na 9:30 hod. Probíhají už i mše v Adamově a v Babicích. Pro ty, kdo nemůžou být na mši sv., zůstává stále možnost po skončení bohoslužby přijmout Eucharistii – v bílovickém kostele bude možnost vždy do 11 hod.

2. neděle adventní

Sobota, 12. 12. 2020

Vstoupili jsme do doby adventní, doby očekávání. V těchto dnech dochází k postupnému uvolňování omezení týkajících se účasti na bohoslužbách a pořádání dalších akcí. Je možné využít cca třetinu kapacity kostela, tedy přibližně 45 účastníků. Všichni musí mít nasazené roušky, dodržují se rozestupy 2m v jedné lavici (rodina může sedět vedle sebe, dva lidé mimo rodinu sedí na opačných koncích jedné lavice), při mši sv. se vynechává podání ruky při přání pokoje. Používá se dezinfekce rukou. Práce na úpravách interiéru kostela se postupně dostávají do závěrečné fáze. Pokud nemáte možnost do kostela přijít, lze si udělat představu při televizním přenosu bohoslužby nebo z několika zde průběžně uveřejňovaných fotografií. Nedělní mše sv. z bílovického kostela je stále přenášená na YouTube kanálu Televize Bílovice. Níže přinášíme alespoň několik myšlenek z neděle 6. prosince 2020, tedy druhé neděle adventní.

Jestliže Bůh vstupuje na scénu, pak je to vždycky s tím důvodem, aby člověka chránil. Aby mu řekl „drž se onoho štěstí, nespouštěj jej z rukou“. A tak varuje Adama a řekne mu, co se stane, když neposlechne. Varuje současníky Noeho, že na ně příjde potopa. Proroci varují izraelský národ předtím, než je zajat, zotročen a odveden do exilu. Ježíš varuje město Jeruzalém, že na něj příjde zkáza, jestliže se neobrátí. A tak celá ta činnost proroků, Ježíšova, a nakonec i církve, spočívá v tom, aby se člověk držel štěstí, které dává Bůh. Aby ho nehledal zbytečně někde jinde, kde ono není. Druhé čtení mluví o pomíjejícnosti tohoto světa, ale i lidského života. Všechno má svůj čas. Všechno jednou skončí. Ale zároveň je nám řečeno, že jestli na něco čekáme, k něčemu se upínáme, tak je to příchod Ježíše Krista ve slávě, kdy jednou máme být shromáždění spolu s ním ve slávě také my. A tak i bibličtí autoři jsou si vědomi právě této skutečnosti i té naší touhy zabydlet se v tom, co je pomíjivé. A tak nás varují a říkají, abychom svou naději vkládali v Hospodina. A svatý Pavel a po něm další evangelisté nám ukazují, že ten Kristův příchod není tak rychlý, jak si mysleli první křesťané. Že není nutné se soustředit jakoby na tu budoucnost, která přijde, ale učí jej prožívat současnost, ten přítomný okamžik. Protože minulost už nám nepatří. A tak ji odevzdáváme do rukou Božích a Jeho milosrdenství. O budoucnosti toho také nevíme příliš. Zjišťujeme, jak je tento svět křehký a zranitelný. A tak nás učí prožívat přítomnost, protože přítomnost právě rozhoduje o naší budoucnosti. Přítomnost, která má být naplněna očekáváním příchodu Ježíše Krista. Toho, že On přichází. To je ta útěcha, to nemá být strach. A radost, s kterou křesťané volali „Maranatha, přijď Pane Ježíši“, radost z Božího navštívení, z Jeho přítomnosti. A tak říká prorok: „Těšte, těšte můj lid.“ Nenechme si vzít tu radost Boha, který přichází. A pro kterého se rozhoduje každým okamžikem našeho života. Jestliže je nějaký začátek, tak je to právě moment, kdy je řečeno „Začátek evangelia o Ježíši, Synu Božím“. Že není našimi silami a rozhodnutími, ale tím, že ho opřeme o Boží slovo, o jeho moc, a o jeho radost. Druhá neděle adventní je o radosti, kdy Bůh přichází, aby byl se svým lidem.

Mikulášská nadílka

Neděle, 6. 12. 2020

Jinak, než jsme byli zvyklí v minulých letech. Tak trochu pod tíhou aktuální situace. Mikuláš ale na děti v Bílovicích nezapomněl. S Rodinným centrem Žirafa jsme připravili mikulášskou nadílku. Děti mohly v předem domluvených časech přijít do Žirafy nebo k nám do kostela a setkat se se svatým Mikulášem. Tříhodinový maraton přinesl spoustu radosti v dětských očích a snad i povzbuzení do dalšího roku. Mikuláš vytrvale děti chválil a povzbuzoval. Určitě nezapomenutelný večer.  Setkání s Mikulášem, anděly i čerty (kteří zůstali před kostelem) se vydařilo a máme o to větší radost, že se nám s Žirafou podařilo uspořádat tuto událost společně.

Advent a ranní roráty

Neděle, 6. 12. 2020

Vstoupili jsme do doby adventní. I přes různá omezení v souvislosti s vládními opatřeními pro zamezení šíření koronaviru se můžeme začít účastnit bohoslužeb a setkáváme se častěji než v uplynulém období. Naše setkání s Pánem a příprava na něj nejsou odkázaná na setkávání s lidmi ani ohrožená sebepřísnějšími zákazy.

Ve středu v 6:45 hod. a v sobotu v 7 hod. můžeme přicházet do potemělého kostela a při světle svíček slavit mši sv. Roráty mají své kouzlo i v dnešní době.

V kostele je stále ještě k dispozici několik výtisků „Průvodce adventem“. Pokud jste si ještě tuto publikaci nevzali, určitě neváhejte. Příspěvek do kasičky vítán.