Neděle Božího milosrdenství

Slavíme neděli Božího milosrdenství a druhou neděli velikonoční. Tuto neděli jsme zde také měli prožívat velikou slávu, kdy měli být přítomni naši prvokomunikanti. Děti, které se letos připravují k prvnímu svatému přijímání. A tak namísto toho, aby náš kostel praskal ve švech, tak zeje prázdnotou,“ zahájil mši sv. otec Pavel. Připomenul také katechumeny a biřmovance, kterým také současná omezení neustále oddalují významný den přijetí svátostí, na které se připravují. „Ale to, co máme společně prožít kolem tohoto společného stolu, i vy u svých obrazovek v Bílovicích a v Adamově, je to, co zakusil apoštol Tomáš. Říká se – ten, který pochyboval. A tak Kristus neváhá, a za ten týden, kdy je společenství pohromadě a Tomáš nechybí, Ježíš přichází znovu. On si ten čas pro Tomáše našel. A že podobným způsobem si Bůh najde čas i pro každého z nás.

Po evageliu navázal slovy: „Stává se nám, častěji než jindy, v těchto dnech, že když někde jedeme, jdeme venku, potkáme člověka zahaleného v roušce a se slunečními brýlemi, že jej najednou nepoznáme. Jako by prošel kolem nás, a teprve potom si vzpomeneme, vždyť to byl ten a ten. A tak Velikonoce jsou příběhem takového nepoznání. Nalezneme tam učedníky, kteří jsou na venkov, a Ježíš, který se k nim připojí, jej považují za cizince. A vůbec ho nepoznají. Marie Magdaléna, když stojí u hrobu a otáčí se, a chce se doptat člověka, kterého potká, kde je Ježíš Kristus, tak v něm vidí zahradníka. Když se Ježíš zjeví učedníkům, tak ho považují za ducha. Jak těžké bylo lidským očím uvěřit a znovu pochopit, že je to Ježíš Kristus vzkříšený? A od těch počátků dějin až do jejich konce to bude ta nejneuvěřitelnější událost, která kdy byla, že Ježíš, který přišel jako Bůh, se narodil někde ve stáji, ve chlévě, že se nechal skrz naskrz mučit, na kříži zabít, že jeho mrtvé tělo probodli kopím, že jej zavalili do hrobu mohutným kamenem, a že tohoto Ježíše Bůh vzkřísil.

A jak se rozum vzpírá toto všechno přijmout a uvěřit, že by takto dokonalá smrt Ježíše Krista mohla mít pokračování v jeho vzkříšení.

 

 

Nechat vzkaz

*