(Bílovický Zpravodaj) Jan Rybář – malý velký člověk

Bílovický Zpravodaj č. 4/2022 přinesl příspěvek P. Pavla Lazárka věnovaný osobě bílovického rodáka Jana Rybáře.

Bílovický rodák Jan Rybář si vysloužil hodnocení jako jedna z nejvíce inspirativních a nejkomplexnějších křesťanských osobností českých zemí na přelomu 20. a 21. století. Prvním předpokladem pro zdárný život je zdravé lidství. Jeho osobnost se utvářela zde v Bílovicích, dále byla formována drsnou školou vězení a následně při různých manuálních profesích. Toto vše rozvinulo jeho schopnost rozumět lidem, pochopit jejich vnitřní zápasy, včetně jejich proher. Byl pastýřem, který dokázal vonět nebo chceme-li „smrdět“ po svém stádě, nikoho se neštítil. Roli kněžství nechápal jako udržování nějaké rituální či doktrinální čistoty, on byl naopak uprostřed lidí, aby jim dokázal rozumět a pomáhat. Zralost lidství je na něm to nejvzácnější, co mu pomáhalo a násobilo jeho duchovní a kněžské dary.
Při křtu jsme byli všichni pomazáni na kněze, proroka a krále. Jak daleko došel na této cestě Jan Rybář, shrnul při své promluvě historik Tomáš Petráček:
Kněžství v provedení Jana Rybáře nemělo sebemenší stín klerikalismu. Jan klamal tak trochu svojí nenápadností a skromností tím, jak naprosto respektoval druhé v jejich lidství jako zcela rovnocenné bytosti. Dařilo se mu zcela naplňovat dvojí poslání kněze, přivádět lidi blíže k Bohu a Boha vtahovat do života konkrétních lidí způsobem, který byl produktivní, přinášel transformativní moment uzdravení nebo osvícení vyjití na nějakou konkrétní cestu. Jeho specialita byla pomoc při uzdravování různých ran, které si jako lidé působíme sami nebo nám je působí druzí. Zároveň měl tu podivuhodnou schopnost dávat lidi dohromady.
Prorocká funkce – napříč stáří se jeho hlas stával stále silnější. Proroci to ale nemají vůbec jednoduché, naráží na nepochopení, nepřízeň. Je velmi symptomatické a příznačné, že získal různá ocenění od státu, kraje, měst, ale uvnitř církve se žádné pocty nedočkal. Byl člověkem, který bytostně miloval církev, ne jako instituci, ale jako nástroj, skrze který Bůh může darovat mnohá dobra lidem. Pokud byl někdy netrpělivý, pak to bylo právě proto, že úzkostně a tíživě prožíval, že církev mnohé dary, které může sdílet a darovat lidem, aby se jejich život uzdravil, zůstává zablokovanou, jako by se nemohla hnout z místa. Poslední léta papeže Františka vnímal jako velké obdarování, i když na něj i tohle tempo bylo příliš pomalé a nedokonalé. Jako každý prorok dokázal dělat odvážná rozhodnutí pro budoucnost – zkusil jsem a šlo to – to jen my zůstáváme uzavřeni ve škatulkách a celách, které si sami vyrábíme. Jan promýšlel stále nové varianty, pro které jiní nemají pochopení nebo jsou pro ně příliš odvážné. Dokázal vyslovit myšlenku a nechal ji pracovat, měl správnou intuici, že schovávat se za nějaké normy, je alibistické a zbabělé. Celé dějiny ukazují právě na tyto lidi, kteří vidí do budoucnosti a mají dost odvahy hledat nové cesty.
Královská důstojnost byla u něj kombinací obrovské pokory a zároveň sebevědomí. Odvaha pojmenovávat věci, vystupovat sám za sebe a neschovávat se. Zároveň měl tu obrovskou pokoru říci, že je to jeho názor, jeho pohled a třeba se mýlí. Stejně jako král pečuje o ty, kteří se mu svěřili nebo k němu patří, tak i on se staral o ty, kteří s ním byli spojeni. Nejen se za ně modlil, ale skutečně na ně myslel a snažil se o ně pečovat.
Toto je pár střípků o Janošovi, jak mu bílovičtí přezdívali, jehož životní krédo nechala farnost vepsat do stěny bílovického chrámu. Janoš měl velké porozumění k životní cestě každého člověka, která je často dlouhou, kostrbatou poutí.
Při svém zrání dospěl k jistotě, kterou vyjádřil slovy:
„Děkuji ti Bože za to, že bez nás nemůžeš být!“
Jeho vyznání pokračuje na stěně chrámu osobním krédem:
Věřím, že většina lidí žasne nad světem, který poznává. Věřím, že jen citlivý člověk přijme zprávu: Neznámý Autor vesmíru a lidstva chce být nazýván Otcem.
Věřím, že Ježíš je Kristem – vyvoleným – aby nám zvěstoval pravdu o našem oslavení, tvrdě zaplacenou jeho životem. Věřím, že jeho smrt byla vrcholným úkonem lásky k nám. Věřím, že jeho zmrtvýchvstání je potvrzením skutečného Synovství Božího. Věřím v čisté mateřství jeho matky Marie, důkazu toho, že je pravý člověk, náš Bratr. Věřím, že jeho Domov je i naším domovem. Tam nás vede z našeho exilu církev, společenství citlivých. Věřím, že náš porušitelný život vstupuje do neporušitelnosti pravé a věčné Radosti Života Otce i Syna. Amen.

Ve Zpravodaji následuje slovo autorky památníku Olgy Fryčové Hořavové, které zaznělo i na závěr slavnostního odhalení památníku. Tento text jsme už dříve uveřejnili u příspěvku Slavnostní posvěcení památníku P. Jana Rybáře.

Komentáře jsou zablokovány.