Bílovický Zpravodaj č. 1/2020 přinesl i tento příspěvek Jana Laty VÝZNAMNÉ PŘEDSTAVITELKY ČESKÉ JUSTICE V BÍLOVICÍCH. Jedná se o zprávu z činnosti místní pobočky Moravskoslezské křesťanské akademie.
V posledním čtvrt roce navštívily Bílovice hned dvě významné představitelky české justice, 20. listopadu se konala beseda s (dnes již bohužel bývalou) veřejnou ochránkyní práv, Annou Šabatovou, 15. ledna pak naši obec navštívila vrchní státní zástupkyně v Praze, Lenka Bradáčová.
Tématem Anny Šabatové nebyla činnost veřejného ochránce práv (zvaného též někdy ombudsman), ale beseda s ní se konala při příležitosti 30. výročí listopadových událostí roku 1989, a to k roli žen v disentu. Anna Šabatová byla uvězněna již ve svých dvaceti letech, spolu se svým otcem Jaroslavem Šabatou a bratry. V kritice komunistického režimu pokračovala i po sňatku s Petrem Uhlem, se kterým podepsala Chartu 77 a byla činná ve vydávání periodika Informace o Chartě 77. V roce 1978 byla též spoluzakladatelkou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V těchto aktivitách pokračovala i po zatčení manžela, kdy sama pečovala o dvě malé děti. Nejsilnějšími momenty z vyprávění byly patrně chvíle, kdy popisovala velmi osobní prožitky, ať už se týkaly obav o vězněného manžela nebo i toho, jak děti prožívaly život pod neustálým dozorem nad rodinou, s permanentní šikanou, a nakolik to ovlivnilo jejich život v dospělosti (v posledku spíše pozitivně). Mnohé zkušenosti s StB zní absurdně nejen nyní, ale musely být k neuvěření i nezúčastněným osobám v tehdejší době. Lze zmínit situaci, kdy byl Petr Uhl koncem 70. let natolik intenzivně sledován, že přímo před jejich bytem stále seděla dvojice uniformovaných policistů a při jakémkoliv jeho pohybu jej doprovázelo krokem jedoucí policejní auto. Anna Šabatová v té době trpěla chronickými bolestmi břicha a při vyšetření se lékařce s touto situací svěřila, s domněnkou, že by se snad mohlo jednat o psychickou příčinu těchto potíží. Lékařka věc zamluvila, avšak při pozdější kontrole se jí velmi omlouvala, s tím, že ji bez znalosti souvislostí považovala za schizofreničku trpící persekučním bludem.
Tématem Lenky Bradáčové byla důvěryhodnost justice. Z mediálních zpráv můžeme nabýt dojmu, že trestní řízení trvá mimořádně dlouhou dobu a většinou končí zproštěním obžalovaných. Ze statistických údajů však vyplývají jiné údaje. Dvě třetiny trestních řízení je pravomocně skončeno do půl roku a státní zástupce je se svojí obžalobou (jež se ve zkráceném řízení nazývá návrhem na potrestání) úspěšný v 95 procentech případů. Setrvale přitom klesá páchaná trestná činnost, a to zejména ta méně závažná. Veřejnost však pochopitelně spíše vnímá nejzávažnější a mediálně nejvděčnější kauzy typu Davida Ratha či Jany Nečasové, a jejich prizmatem vnímá trestní justici jako celek. Jedná se o případy, kdy elitní advokáti užívají všechny myslitelné (a občas i nemyslitelné) způsoby obhajoby a testují limity trestního procesu. I proto je zapotřebí, aby soudci a státní zástupci byli schopni bez právnického ptydepe srozumitelně vysvětlit důvody svých rozhodnutí a postupů. Pokud totiž veřejnost nebude justici důvěřovat, je tím ohrožen jeden z podstatných prvků demokratického právního státu. V ostatních zemích Visegrádské čtyřky je přitom pověst justice podstatně nižší, což v Maďarsku a zejména v Polsku využila vládnoucí strana k omezení nezávislosti justice a jejímu faktickému podřízení vládě. Pro vnímání justice jako celku je přitom nezbytné, aby byli důvěryhodní její jednotliví představitelé. Věřím, že právě taková beseda mohla důvěryhodnosti justice napomoci, o čemž svědčil zcela zaplněný sál obecní hospody i dlouhotrvající potlesk.
Obě besedy zorganizovala bílovická pobočka Moravskoslezské křesťanské akademie, která chce i nadále vedle přednášek na duchovní témata pořádat akce, jež mohou být zajímavé i pro nejširší veřejnost.
Jan Lata