Vstoupili jsme do doby adventní, doby očekávání. V těchto dnech dochází k postupnému uvolňování omezení týkajících se účasti na bohoslužbách a pořádání dalších akcí. Je možné využít cca třetinu kapacity kostela, tedy přibližně 45 účastníků. Všichni musí mít nasazené roušky, dodržují se rozestupy 2m v jedné lavici (rodina může sedět vedle sebe, dva lidé mimo rodinu sedí na opačných koncích jedné lavice), při mši sv. se vynechává podání ruky při přání pokoje. Používá se dezinfekce rukou. Práce na úpravách interiéru kostela se postupně dostávají do závěrečné fáze. Pokud nemáte možnost do kostela přijít, lze si udělat představu při televizním přenosu bohoslužby nebo z několika zde průběžně uveřejňovaných fotografií. Nedělní mše sv. z bílovického kostela je stále přenášená na YouTube kanálu Televize Bílovice. Níže přinášíme alespoň několik myšlenek z neděle 6. prosince 2020, tedy druhé neděle adventní.
Jestliže Bůh vstupuje na scénu, pak je to vždycky s tím důvodem, aby člověka chránil. Aby mu řekl „drž se onoho štěstí, nespouštěj jej z rukou“. A tak varuje Adama a řekne mu, co se stane, když neposlechne. Varuje současníky Noeho, že na ně příjde potopa. Proroci varují izraelský národ předtím, než je zajat, zotročen a odveden do exilu. Ježíš varuje město Jeruzalém, že na něj příjde zkáza, jestliže se neobrátí. A tak celá ta činnost proroků, Ježíšova, a nakonec i církve, spočívá v tom, aby se člověk držel štěstí, které dává Bůh. Aby ho nehledal zbytečně někde jinde, kde ono není. Druhé čtení mluví o pomíjejícnosti tohoto světa, ale i lidského života. Všechno má svůj čas. Všechno jednou skončí. Ale zároveň je nám řečeno, že jestli na něco čekáme, k něčemu se upínáme, tak je to příchod Ježíše Krista ve slávě, kdy jednou máme být shromáždění spolu s ním ve slávě také my. A tak i bibličtí autoři jsou si vědomi právě této skutečnosti i té naší touhy zabydlet se v tom, co je pomíjivé. A tak nás varují a říkají, abychom svou naději vkládali v Hospodina. A svatý Pavel a po něm další evangelisté nám ukazují, že ten Kristův příchod není tak rychlý, jak si mysleli první křesťané. Že není nutné se soustředit jakoby na tu budoucnost, která přijde, ale učí jej prožívat současnost, ten přítomný okamžik. Protože minulost už nám nepatří. A tak ji odevzdáváme do rukou Božích a Jeho milosrdenství. O budoucnosti toho také nevíme příliš. Zjišťujeme, jak je tento svět křehký a zranitelný. A tak nás učí prožívat přítomnost, protože přítomnost právě rozhoduje o naší budoucnosti. Přítomnost, která má být naplněna očekáváním příchodu Ježíše Krista. Toho, že On přichází. To je ta útěcha, to nemá být strach. A radost, s kterou křesťané volali „Maranatha, přijď Pane Ježíši“, radost z Božího navštívení, z Jeho přítomnosti. A tak říká prorok: „Těšte, těšte můj lid.“ Nenechme si vzít tu radost Boha, který přichází. A pro kterého se rozhoduje každým okamžikem našeho života. Jestliže je nějaký začátek, tak je to právě moment, kdy je řečeno „Začátek evangelia o Ježíši, Synu Božím“. Že není našimi silami a rozhodnutími, ale tím, že ho opřeme o Boží slovo, o jeho moc, a o jeho radost. Druhá neděle adventní je o radosti, kdy Bůh přichází, aby byl se svým lidem.