Ve čtvrtém letošním čísle Bílovického zpravodaje můžete najít i příspěvek našeho pana faráře k Vánocům.
O VÁNOCÍCH – SLOVA VOJTĚCHA LOUBA, NOVÉHO PANA FARÁŘE
Milí obyvatelé Bílovic, dovolte mi, abych vás jakožto nový místní farář pozdravil na stránkách tohoto zpravodaje. Vzhledem k tomu, že jsem se narodil v Brně a v městské části Židenice jsem prožil 20 let svého života, mi Bílovice nejsou neznámé – hlavně díky příjemné cyklostezce z Obřan do Bílovic a dále do různých směrů, kterou jsem v době svého dospívání rád projížděl. Takže když jsem poprvé (někdy na jaře) přijel za Pavlem Lazárkem, abych od něj začal přebírat agendu farností, zastavil jsem se nejprve na chvíli před farou ve výhledu na obec – a v tom pohledu bylo nejen očekávání spojené s novým farářským místem, ale také trochu vzpomínání na dobu dávno minulou. Zdravím vás v předvánočním čase, který bývá pro nás, dospělé, obdobím často nesmírně hektickým; pro děti je to ale skoro vždy doba intenzivního očekávání a těšení se. Dalo by se vlastně říci, že v tomto ohledu děti učí nás, dospělé, umění života: ukazují, na co bychom neměli ve svém životě zapomenout. A jakkoliv to může vypadat úsměvně, děti jsou v tom silnější než dospělí. Ta síla je dána jejich přirozeností, spontánností, svobodou, prostě tím, po čem možná každý dospělý někde hluboko ve svém nitru touží. Každý z nás byl totiž dítětem – a v každém z nás to dítě někde uvnitř pořád žije; jen často nedostává příležitost svobodně se projevit, protože je zde přece spousta pravidel, povinností, zvyklostí, předpokladů a očekávání… Mluvím o tom proto, že se blíží se vánoční svátky, jejichž hlavním symbolem je právě Dítě – bezbranné a od začátku ohrožené chudobou a nepřátelskými úklady, a přece dítě, které ve své prostotě dokáže divy. Nejen že v lidech probouzí dobro, lásku a schopnost pomoci (proto se jim – malé a bezbranné – dává do rukou); ale především jim chce prozradit něco velmi důležitého: to, že i oni sami jsou Božími dětmi.
Jeden text, který se zamýšlí nad příchodem Ježíše Krista na svět, říká: Kristus tím, že zjevil tajemství Boha Otce a jeho lásky, plně odhaluje člověka člověku samému a dává mu poznat vznešenost jeho poslání. Možná že právě o Vánocích, kdy se dotýkáme lidství v jeho křehkosti, nám tato myšlenka může mnohé napovědět: Bůh se stal člověkem, aby člověku ukázal, jak být člověkem. Jak být dospělým, a přitom neztratit radost dítěte. Jak být tím, kdo se dokáže zodpovědně postarat o druhé, a přitom ví, že Někdo zase kryje záda jemu. Věřím, že právě to nám ono zvláštní dítě v jeslích přišlo sdělit: Je tu Někdo, komu se nemusíš bát svěřit svůj život, před kým můžeš zůstat dítětem, aniž bys riskoval ztrátu své svobody nebo důstojnosti. Někdo, kdo o tobě ví úplně všechno, a právě proto tě má rád. Někdo, kdo ti chce být Otcem a chce ti pomoci objevit krásu tvého lidství. Přeji nám všem požehnané Vánoce naplněné vším, co dělá lidský život krásným.
P. VOJTĚCH LOUB, FARÁŘ