Podobně jako učedníci, kteří jsou s Ježíšem do Jeruzaléma, jsou s ním, slyší každé jeho slovo, některé znovu a znovu, a stejně pořád nechápou, co jim chce říct, že bude trpět, že bude ukřižován… Tak i my, putujeme s Ježíšem, posloucháme jeho slova, ale jak to má s námi těžké, stále nechápeme a nechápeme. Slyšíme, posloucháme, ale je to opravdu to, co nám říká? Nebo zůstáváme zabedněni ve svých představách a plánech o našem křesťanském životě? Velikonoce nás přivádí do Jeruzaléma. Pašijový příběh. Už pokolikáté ho slyšíme? Až teprve pod křížem, na Velký pátek, nám to začíná docházet. Ale opravdu jen pomalu. Vidíme jeho utrpení, jeho smrt… za nás. Vzal na sebe… Rozprchli jsme se. A jak málo zbývá, aby nás ovládla beznaděj. A pak dlouhé předlouhé ticho Bílé soboty, které rázem protrhne ono večerní Aleluja! Vstal z mrtvých! Žije! Porazil smrt? Velikonoční radost je naší radostí, radostí celé farnosti. Toužíme, aby byla radostí všech lidí, těch, kdo slyší, ale nechápou… Poznáváme Ježíše při lámání chleba tak, jako ti dva, co šli do Emauz aještě ten večer se vrátili zpět za ostatními. A před námi je život v plnosti, setkání s Ježíšem, každý den, snad už si všimneme, snad už budeme rozumět, snad uvidíme a uvěříme. A vydáme svědectví, tak jako On vydal svědectví pravdě svou krví a zmrtvýchvstáním.