Bílovický Zpravodaj č. 1/2021 přinesl dva příspěvky věnované osobě bílovického rodáka Jana Rybáře.
ZA JANEM RYBÁŘEM* 16. července 1931 – † 14. ledna 2021
Dne 14. ledna 2021 zemřel nečekaně v nedožitých devadesáti letech jezuitský kněz Jan Rybář. Pocházel z Bílovic, narodil se však 16. července 1931 v brněnské porodnici, což bylo v té době ještě neobvyklé. Jeho rodiče byli silně věřící a přátelsky se stýkali s řadou kněží a řeholníků. Jan vyrůstal pár metrů od kostela a fary, v domě na Tyršově č. p. 291, velký vliv na něj měl tehdejší bílovický farář František Pospíchal, jemuž ministroval. Tak v něm od útlého dětství vzklíčilo rozhodnutí stát se knězem. Ihned po skončení války odešel na jezuity zřízené gymnázium na Velehradě. Po jeho absolvování vstoupil v roce 1949 do noviciátu jezuitského řádu. Po tom, co komunisté v dubnu 1950 přistoupili k násilné likvidaci klášterů a mužských řeholních řádů v rámci tzv. Akce K, byl spolu s dalšími řeholníky rok internován v Bohosudově, Hájku a Klíčavě. Po propuštění složil tajně první sliby. Nelze se neobdivovat jeho vytrvalé cestě ke kněžství, třebaže musel tušit, že jej čeká persekuce a kriminál. Jako režimu nepohodlná osoba byl roku 1952 povolán na vojnu a dva a půl roku sloužil u jednotky Pomocných technických praporů, nejprve v Mimoni, pak ve Zdechovicích a v Přelouči. Po návratu do civilu roku 1954 byl dělníkem ve strojírenství a stavebnictví, pracoval v továrně na elektropřístroje v Brně, později v železárnách v Třinci a při tom tajně studoval a věnoval se „nezákonným“ náboženským aktivitám. V roce 1960 byl znovu zatčen a za maření státního dohledu nad církvemi odsouzen na dva roky. Nejdříve fáral v uhelném dole v Heřmanicích v Ostravě a po úrazu byl přemístěn do věznice ve Valdicích. Zde se setkal s tehdejší elitou katolického duchovenstva, jako byli opati Vít Tajovský a Anastáz Opasek, význační teologové Antonín Mandl, Josef Zvěřina a Oto Mádr, či pozdější tajný biskup Felix Maria Davídek. V Janu Rybáři tak odešel poslední pamětník tohoto výjimečného kněžského vězeňského „klubu“. Přes neustálý dohled byl konečně ve vězení 17. února 1962 tajně vysvěcen na kněze rovněž uvězněným biskupem Karlem Otčenáškem. Tomu slíbil, že pokud bude mít možnost působit veřejně v pastoraci, bude to v „Otčenáškově“ královehradecké diecézi. Téhož roku byl propuštěn na amnestii. V dalších letech pracoval jako jeřábník pro panelárnu Prefa a „stavěl“ sídliště na Lesné. Po uvolnění během Pražského jara 1968 dále studoval teologii v Innsbrucku. Rovněž bylo zveřejněno jeho kněžské svěcení a v roce 1969 mohl v Bílovicích slavit opožděnou primici (tj. první slavnou mši slouženou nově vysvěceným knězem). V roce 1969 se stal administrátorem farnosti v Poříčí u Trutnova, kde zůstal sedmnáct let. V roce 1986 byl přeložen do Janských Lázní, věnoval se mj. pastoraci lidí na okraji společnosti, ať už neodsunutých Němců nebo Romů, stále zůstával pod dohledem StB. Po sametové revoluci byl v roce 1990 jmenován děkanem v Rychnově nad Kněžnou, kde působil čtrnáct let. Začal rovněž publikovat sloupky v rychnovském zpravodaji, jež začaly být postupně vydávány knižně. Po odchodu do důchodu v roce 2014 se vrátil do Trutnova, kde působil jako výpomocný duchovní, věnoval se psaní článků i knih, přednášel pro širokou veřejnost a byl vyhledávaným exercitátorem a zpovědníkem. Kniha rozvorů, které s ním vedl Josef Beránek, a jež vyšla v roce 2016 pod názvem Deník venkovského faráře, získala první místo v anketě Dobrá kniha vyhlašované každoročně Katolickým týdeníkem. Texty a glosy psal do posledních chvil a uveřejňoval je prostřednictvím facebooku, jeho poslední knížka Rybář na poušti vyšla v loňském roce. V roce 2011 byl oceněn pamětní medailí Václava Bendy za význačný podíl v boji za obnovu demokracie. Roku 2015 obdržel pamětní medaili Královéhradeckého kraje a roku 2017 mu byla udělena stříbrná medaile Senátu Parlamentu ČR. V září 2019 naposledy navštívil Bílovice, v místním kostele sloužil mši sv. a poté se s ním konala beseda. Sepsal rovněž své vzpomínky z dětství na zdejší farnost, které jsou umístěny na webu farnosti. Jan Rybář byl pro řadu křesťanů mimořádně inspirativní osobou. Mnozí vzpomínali na jeho laskavost, humor, péči a zájem o konkrétní lidi, se kterými se setkával. Církevní historik, profesor Univerzity Karlovy Tomáš Petráček vyjádřil ve své vzpomínce na něj přesvědčení, že tento „drobný důchodce z trutnovského sídliště byl jednou z nejkomplexnějších a nejinspirativnějších osobností české katolické církve druhé poloviny 20. století“. O jeho popularitě svědčí mj. skutečnost, že záznam z jeho pohřbu, který se konal dne 24. ledna v bílovickém kostele, má na youtube k dnešnímu dni (psáno 8. 2.) přes 3.300 zhlédnutí. Ve svých fejetonech a glosách se občas zmínil i o Bílovicích. Stihl ještě na moji žádost sepsat kratičký nekrolog svého spolužáka Bořivoje Nejezchleba, který je umístěn před tímto článkem. Rád bych ocitoval jeho vzpomínku, kterou si často, když se vracím vlakem z práce, připomínám: „Jako dítě jsem se ptal maminky na smrt. Jeli jsme z hlučného Brna domů a v tunelu mně stiskla ruku: ‚Teď dej pozor!‘ Z toho hluku a tmy jsme vyjeli do ticha: stráně, lesy, řeka, květiny, na kopečku náš domov. ‚Tak nějak to bude ve smrti!‘ řekla maminka. “Věřím, že Jan Rybář vyjel z tunelu našeho světa do věčného domova nebeského otce. Bílovičtí farníci jsou vděčni za jeho život a také za to, že jeho tělesné ostatky nalezly své spočinutí v jeho milovaných Bílovicích. Doufám, že jeho odkaz budeme uchovávat a rozvíjet.
JAN LATA