Je neděle 14. října večer a bílovický kostel je zaplněný lidmi, kteří přišli na recitál Evy Henychové. Mladá zpěvačka svými písničkami a příjemným vystupováním hned od prvních chvil bourá veškerou hradbu nejistoty a neznáma, která ji zpočátku dělí od té části publika, pro kterou je její tvorba novinkou. Přišli i mnozí, pro které její písničky rozhodně nejsou žádnou neznámou. Ti, kteří se neváhají na její koncerty vážit i delší cestu. Eva dokáže oslovit posluchače všech generací. Prostředí kostela jakoby dává jejím písničkám pomyslný azyl pro první chvíli, kdy jde ve svých textech nečekaně dál za hranici, kam se jiní interpreti ani nepřiblíží. A tak se v mysli posluchačů vynořují jindy nevyslovené otázky, samovolně a bezbolestně se dostávají na povrch a lidé si je odnášejí domů jako bonus, když Eva vyčerpá řadu přídavků vyžadovaných vděčným potleskem. Zatímco kašel charismatické šansoniérky v úvodu čtvrté skladby večera na chvíli nechal obecenstvo v nejistotě, zda chladné prostředí nebude nepřekonatelnou překážkou v pokračování koncertu, zdá se návrat jasně zářivého hlasu natolik překvapivý jako vyslyšení modliteb mnoha přítomných. Přesvědčujeme se, že Vánoční může zaznít prakticky kdykoliv, že ten den, pro který je napsaná, si každý prožije podle svých očekávání. A přesto, že na něj celý život čeká, tak překvapí. „V ten den, kdy ke stolu přisedl neznámý…“
A stejně jako se otevírají srdce přítomných, odkrývá mladá písničkářka i svá tajemství snad víc než je jinde zvykem, jako by byla doma, mezi svými. A tak při slovech titulní písně jejího posledního alba Sinaj silně promlouvá do lidských trápení a osamění svou osobní zkušeností, která se nám zdá tak blízká. Eva si opět rozehřívá skřehlé prsty o sklenici teplé vody a mně stále ještě v hlavě doznívá ten úžasný příběh, kdy se během pár veršů zbavím té „bagáže, se kterou se vleču“. „Neodcházej“, chtělo by se říct s další písní, kdy sahá ke starším písním, které rozhodně neztratily nic ze svého kouzla.
Není mnoho tak vzácných kulturních událostí v poslední době, které by v Bílovicích zaznamenaly takový pozitivní ohlas. Zatímco cédéčka a zpěvníky neomylně mizí v novém vlastnictví spokojeně se rozcházejících posluchačů, poprosil jsem Evu o odpovědi na několik otázek
Otázka: Jaká je Eva Henychová teď ve srovnání s Evou Henychovou před 16 lety, kdy se, alespoň pro mě, objevila na velké hudební scéně a vydala své první album?
Na hudební scéně jsem se objevila v roce 1991, kdy jsem vyhrála v Plzni Portu. Změnila jsem se, doufám, asi hodně, protože mi tenkrát bylo 17 let. Určitě jsem v písních i ve vnitřním životě prošla vývojem, dnes to vidím jako cestou hledání svého místa v hudebním světě, hledání svého posluchačstva.
Otázka: Kdo jsou Vaši posluchači? Kdo na Vaše koncerty chodí a co ve svých písničkách, které si sama píšete, lidem chcete říct?
Myslím, že to jsou převážně lidé hledající a hloubaví, kteří vyžadují a ocení hlubší obsah písní. Asi v nich objevují pohled na svět přesahující jejich práh.
Otázka: Pocházíte ze Zlína, dříve jste žila na Moravě, dnes je Vaše doma v Čechách. Cestujete po celé republice, nezřídka i za hranice. Co pro Vás znamená domov?
Eva: Domov byl pro mne vždy především jakýsi duchovní pojem. Dnes se ale i cítím doma na jednom konkrétním místě v západních Čechách.
Otázka: Jak vnímáte rozdíly mezi lidmi v různých krajích? Je poznat na koncertu z reakce lidí, jestli hrajete v malé vesnici či ve velkém městě? Na jižní Moravně nebo v severních Čechách?
Eva: Lidé jsou různí v různých krajích, jiné publikum najdu na festivalu, jiné v kostele na Moravě nebo pak v kostele v západních Čechách. Lidé zde, v západních Čechách jsou velmi vstřícní a co se víry týče opravdoví. Tradice tady nemá skoro žádný prostor. Když tady někdo věří, ví čemu a proč.
Otázka: Nevím, jestli se mezi českými hudebníky najde někdo, ke komu bych Vás přirovnal. Zdá se, že jdete svou cestou a do žádné škatulky prostě zapadnout nechcete. Nebo je snad nějaká škatulka, nějaké označení, které byste si Vy sama připsala ke svému jménu?
Eva: To jste mi udělal radost! To je to nejlepší, co může umělce potkat, že je nezařaditelný a nepřirovnatelný, děkuji . Jsem folková šansoniérka, písničkářka.
Otázka: Často hrajete v kostelích. Nepatříte zrovna k autorkám a interpretkám dávajícm jednoduché odpovědi. Spíše zůstává více otázek k přemýšlení. Zní Vaše písničky jinak zde a třeba v čajovně?
Eva: Do kostela mé písně jaksi patří. Tam je největší prostor k přemýšlení… Čajovna taky dobrá, ale jsem zaměřená „příliš“ křesťansky, takže tam to není pro každého.
Otázka: Za necelý měsíc hrajete v liberecké nemocnici jen pro dětské pacienty. Budou písničky pro děti jiné?
Eva: To ne, písničky budou stejné, jen jejich pořadí a mluvené slovo přizpůsobím konkrétnímu publiku.
Otázka: Většina Vašich písní je osobní výpovědí. I tím jste jedinečná. Není moc riskantní nechat lidem nahlížet tak hluboko pod pokličku vlastního života? Nebylo by lépe se schovat se za nějaká zaběhlá klišé?
Eva: Jednodušší mě nepřitahuje. Co nic nestojí, za nic nestojí. Ty ohlasy na mou tvorbu jsou nádherné a ujišťují mne, že takto to mám dělat. Oslovuji jen malou skupinu populace, ale zato vytrvale a vydatně.
Děkuji za rozhovor a za kouzelný večer tady u nás v Bílovicích. Přejeme všechno dobré.