Slunečný nedělní den pro výlet jako stvořený. Od bílovického kostela vyráží svěžím tempem asi třicetičlenná skupinka a míří na Polanku, kde se na začátku Vojanky přidávají další a společně pokračuje po zelené značce až na Vranov.
Ale není to obyčejný výlet. Starší si ještě pamatují poválečné období, kdy jako malé děti s rodiči rok co rok putovali stejnou cestou. Ano, pěší poutě patřily neodmyslitelně k duchovnímu životu bílovické farnosti. Ještě na začátku padesátých let, než komunisté znemožnili téměř každé veřejné vyjádření křesťanské víry, se na druhou zářijovou neděli pravidelně vydávali k Matce Boží do Vranova, podobně jako uprostřed léta na svatou Annu do Křtin, aby Bohu přednesli své radosti i starosti, aby prosili za své blízké a za všechny, kdo v Bílovicích žijí, aby zasvětili sebe, své rodiny i svou farnost pod ochranu Panny Marie.
A stejnou touhu si s sebou neseme i my, poutníci, kteří vypadáme jinak než naši předci před více než padesáti lety. My, kteří se moc nelišíme od turistů, které cestou potkáváme. Jen občas budíme pozornost společným zpěvem a modlitbou růžence. A taky velkou rozmanitostí. Děti často uhání napřed, někdo zůstává pozadu. Snažíme se sladit tempo tak, aby nikdo nezůstal sám. Stejně jako na životní cestě víry, kdy se navzájem doprovázíme, nasloucháme si, i přes všechnu rozdílnost a lidské sympatie či neshody se snažíme mít otevřené oči tak, aby nikdo nezůstal bez pomoci, když ji právě potřebuje.
Patříme k sobě, mladí i staří, nemůžeme a ani si nechceme vybírat. Máme hodně společného a také si každý nese kus svého vlastního života, svoje trápení i radosti. V modlitbě neseme i ty, co s námi nemůžou jít. Na cestu se vydáváme často i s prosbou za něco, kde všechno lidské snažení selhává. To je pouť bílovické farnosti.
Cestou neseme malý kříž. Děti, které jdou v čele, se nemůžou dočkat, až vyjde řada právě na ně. Nejmenší ani nechodí do školky. V Útěchově se přidávají i starší, kteří by pro své nemoci celou cestu nezvládli. I tak si sahají na dno svých sil a svou obětí a nasazením dávají pěší pouti další rozměr, který jsme my, zdraví a při síle, doposud tolik nevnímali. Skupina se rozrůstá a kolem půl druhé nás už vítá typická silueta vranovského kláštera s kostelem Narození Panny Marie. Krátce se můžeme pozdravit s poutníky z Babic, kteří sem vyrazili už časně ráno. V dobré náladě přicházíme do kostela, kde naše pouť vrcholí požehnáním a o něco později i mší svatou.
Po návratu domů nejsme o moc jiní než ráno. Ale na naší životní pouti jsme zas o pár kilometrů dál a možná máme k Bohu i k sobě navzájem zase o trochu blíž. Věřím, že za rok půjdeme zase. Podobně jako minulé generace máme šanci se znovu a znovu přesvědčovat o Boží přízni a požehnání, o které prosíme pro naše rodiny, farnost i celé Bílovice, všechny, kdo zde žijí.