Bílovický Zpravodaj č. 4/2019 přinesl i tento příspěvek P. Jana Rybáře, bílovického rodáka.
Půlnoční mše v Bílovicích začaly až po válce. Za mého dětství tu byla ve zvyku Jitřní. Už si nepamatuji, zda to bylo v pět nebo v šest hodin ráno na Boží hod. Přicházelo asi dvakrát více lidí než v neděli, i když vstávat tak brzy po štědrovečerní hostině nebylo snadné. Úplný konec všech večerních i jitřních bohoslužeb nastal někdy v roce 1940, kdy vyšel rozkaz o zatemňování oken z důvodů očekávaných náletů „nepřítele“. Všichni jsme měli povinně v bytech u oken rolety z černého papíru a večer či v noci to složky civilní protiletecké obrany přísně kontrolovaly. Velká kostelní okna to nemohla mít, a tak byly bohoslužby možné jen za bílého dne. Vůbec první půlnoční v Bílovicích tak byla až v roce 1945 v ještě neopraveném kostele. Farář Vojtěch Hebelka byl znamenitý hudebník, šťastně harmonizoval písně pro zamýšlený nový Cyrilometodějský kancionál. Znal se dobře s dirigentem Moravanu prof. Josefem Veselkou (významný sbormistr a hudební pedagog, zakladatel a vedoucí samostatného mužského pěveckého sboru Pěvecké sdružení katolických akademiků Moravan v letech 1931–1992, 1959–1981 sbormistr Pražského filharmonického sboru), a tak Veselka jezdíval do Bílovic dirigovat na půlnoční. Aby to pro něho bylo únosné, na pomoc zdejšímu kostelnímu sboru s sebou brával vynikající brněnské sólisty, pravidelně ovšem Vladimíra Jedenáctíka a Eduarda Hrubeše. U matčina velkého harmonia si tito pánové vždy s Veselkou zkoušeli partituru a sóla. Rozlehlý bílovický betlém stavěli v boční lodi kostela bratři Brychtové. Před půlnoční se vytrubovalo na kopečku v Tyršově ulici před domem manželů Šebelových. Na Štěpána jsme my, ministranti, chodili na koledu.