Václav Malý o vztahu křesťanství a islámu

Regionální pobočka Moravskoslezské křesťanské akademie (MSKA) v Bílovicích nad Svitavou připravila ve středu 19. října 2016 první přednášku v letošním školním (či chcete-li akademickém) roce, a hned prvním hostem byla vzácná osobnost: Václav Malý, pomocný biskup pražský, někdejší mluvčí Charty 77 a zakládající člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Žhavým a velice aktuálním tématem bylo soužití křesťanů a muslimů.
Zvláštní náhodou, nebo snad spíše řízením Prozřetelnosti, se stalo, že již den před přednáškou otevřeli téma více než tisíciletého a bohužel zdaleka ne jen mírového soužití křesťanů a muslimů skauti, kteří zorganizovali Rytířskou mši. Při ní se jako hlavní téma objevilo dobývání křižácké pevnosti Akko (známé též jako Akkon či Acre) muslimskými saracénskými vojsky sultána El-Ašrafa Khalila v květnu roku 1291. Po mši následovala i názorná ukázka umění středověkého šermu.
Vlastní středeční program začal mší svatou, kterou sloužil otec biskup a kterou koncelebroval nejen současný duchovní pastýř bílovické farnosti P. Pavel Lazárek, ale také jeho předchůdce, P. Jaroslav Filka (a mnozí „Bílovčáci“ neskrývali radost z toho, že ho zase vidí).
Na mši svatou navázala přednáška P. Václava. Otec biskup na úvod zmínil, že má osobní zkušenost s islámem a s konkrétními muslimy z Iráku, Íránu, Súdánu, Egypta a řady dalších zemí, kde se setkal jak s duchovními, tak i s řadovými věřícími. V rámci úvodu také zdůraznil, že i když se často směřují muslimové s islamistickými teroristy, ve skutečnosti je takový pohled velmi zjednodušující a vzdálený od reality. Také varoval před mylnou představou, že terorismus souvisí se současnou uprchlickou vlnou: vždyť největší akt islamistického terorismu za poslední léta byl útok na mrakodrapy v New Yorku v roce 2001, tedy dávno před současnými událostmi.
V následujících minutách slyšeli posluchači (kteří zaplnili bílovický kostel do posledního místečka) věcný a objektivní pohled na islám v porovnání s vírou křesťanů. Muslimové věří ve stejného Boha jako křesťané a Židé, nevěří ale v Boží trojici a dokonce křesťanům vytýkají, že věří ve „více Bohů“. Významný rozdíl je i v tom, že pro muslima je Bůh někým, kdo je „nad dějinami“ a shora dává příkazy; zcela nemyslitelná je pro něj podoba Boha, který na sebe bere podobu člověka a pobývá mezi lidmi. Rozdíl je i ve vnímání svatých textů: Bible pro křesťany i Korán pro muslimy sice představuje zjevené Boží slovo, v případě Bible a křesťanství jde ale o nazírání příběhů v celém kontextu. Muslim naproti tomu bere Korán mnohem více doslova. I mezi muslimy jsou ale rozdíly; mimo dvou hlavních větví šíitského a sunnitského islámu zmínil otec biskup také súfíjské řády, s jejichž představiteli se také setkal a jejichž modlitba, na rozdíl od většiny ostatních muslimů, nepředstavuje jen přeříkávání svatých textů. Cenou za tento pohled je ovšem skutečnost, že někteří jiné muslimové považují súfíjské řády za rouhačské.
Otec biskup navzdory střízlivému náhledu na islám a velmi problematické věci, jako je například postavení žen v islámské společnosti nebo i fakt, že prorok Mohammed se na rozdíl od Ježíše nezříká použití násilí, poukázal i na některé věci z islámu, nad kterými by se křesťané měli zamýšlet. Vyzvedl třeba to, že muslimové se na rozdíl od křesťanů zpravidla nestydí projevovat svoji víru na veřejnosti; že jedním z pilířů jejich víry je poskytování almužny, zejména v době postního měsíce ramadánu; že samozřejmou součástí islámské víry je úcta ke stáří a smysl pro rodinu, zatímco Evropa se vzdaluje vnímání dítěte jako daru; a že upřímná zbožnost muslimů je často v kontrastu s duchovní vyprahlostí, kterou se prezentuje Evropa. Otec biskup zmínil i osobní postřeh o tom, jak se v chatrčích na předměstí súdánského Chartúmu prezentuje Evropa: nikoli svojí bohatou kulturou, ale bezduchými telenovelami, jejichž hrdinové neznají smysl pro čest nebo věrnost ideálům.
V závěru se otec biskup také zmínil o křesťanech různých denominací, žijících v zemích Blízkého Východu a obklopených islámským světem. Zdůraznil, že pro možnost obnovení nábožensky tolerantní společnosti, tedy proto, aby i místní muslimové i nadále uměli žít vedle obyvatel jiného vyznání, je důležité, aby tyto křesťanské komunity navzdory válečným konfliktům v blízkovýchodním regionu setrvaly. I proto je potřeba, aby je evropští křesťané nenechali osamocené a pomáhali jim. Jde přitom často o příslušníky velmi starých křesťanských církví, z nichž někteří používají v liturgii jazyk Ježíše Krista, totiž aramejštinu.
Na úplný závěr svého výkladu pak otec biskup vyjádřil znepokojení nejen nad současným blízkovýchodním konfliktem, ale také nad neblahou rolí, jakou v něm sehrává Rusko. Následovala bohatá diskuse, kdy někteří diskutující vyslovili obavy nad možností infiltrace nepřizpůsobivého militantního islámu do evropské společnosti. Otec biskup v odpovědi opakovaně zdůraznil, že integrace muslimů do evropské společnosti možná je, jak ukazuje příklad Německa, kam již dávno před současnou krizí přicházeli pracovníci zejména z Turecka. Na druhou stranu je potřeba, aby si každý evropský stát hlídal, kdo káže v jeho mešitách. Je nezbytné, aby imámové znali místní jazyk, prokázali znalost evropské kultury a historie, aby nebyli financováni ze zahraničí (zejména Saúdské Arábie) a aby jejich kázání bylo pod kontrolou. Takto to funguje například v Rakousku.
Na přednášce se vybralo dobrovolné vstupné ve výši 17.800 Kč. Celá tato částka byla předána otci biskupovi, který ji prostřednictvím svých osobních kontaktů předá iráckým křesťanům, zejména v okolí Arbílu (v iráckém Kurdistánu).

(Ondřej Zahradníček)

Nechat vzkaz

*