Slavnost Nejsvětější Trojice. Vypravili jsme se na pouť do Olešnice na Moravě, kde dříve působil otec Pavel. Přivítal nás silný déšť, který nás zahnal do hřbitovního kostela zasvěceného právě Nejsvětější Trojici. Tím trochu zamíchal kartami celého plánovaného programu. Místní farníci nás ale přijali velmi mile a s velkou tolerancí nám prominuli i půlhodinové čekání na začátek mše sv. ve farním kostele. Křížová cesta bolestní regionu byla nezapomenutelným zážitkem. Na jednotlivých zastaveních jakobychom srůstali s místním krajem, lidmi, kteří tu žili a žijí, s tím, co je trápilo, trápí a zraňuje, nechává jizvy v krajině i lidských srdcích. A nakonec poznáváme, že se týká i nás. A že Ježíš to všechno, boleti minulé i dnešní, přijímá a pomáhá je nést. Jeho křížem jsme uzdraveni. Ukřižovaný Ježíši, smiluj se nad námi. „Během křížové cesty vysvitlo i sluníčko. Mše svatá v zaplněném kostele byla pěkná, oběd v KFCR výborný a centrum samo krásné. Potom jsme se šli ještě zamodřit do ruční modrotiskové dílny, kde nám živě a zábavně vyprávěl pan Danzinger. Pak jsem musela domů, protože jsem měla úplně ledové nohy a byla mi zima, což mne mrzí, protože program pouti zakončil živý orloj v Bystrém. Ještě je mi trochu líto, že jsem nebyla pohotová a nevyfotila, jak mi olešničtí muži vynášejí vozík do kostela. Tak příště – anebo to už tam bude plošina?“, říká paní Marie. Pouť se líbila malým i velkým. Měli jsme možnost poznat se i trochu víc navzájem.
