Slíbená reportáž ze čtvrteční přednášky pana profesora Svobody pro ty, kteří se třeba nestihli zúčastnit, je tady.
Otázku, zda věda a víra jsou či nejsou v rozporu, si kladou mnozí. Paradoxně jsou to často ti, kteří sami nejsou věřící, a tak někdy slyšíme něco jako „racionálně smýšlející vědec přece nemůže věřit nějakým pohádkám“. Na druhou stranu i ze strany některých křesťanů je část vědeckého poznání odmítána jako nepřijatelná – vzpomeňme na snahu o zákaz výuky Darwinovy teorie v některých částech USA. Jak to tedy je? Může být věda a víra v souladu? Nebo ještě konkrétněji: Může být vědec praktikujícím křesťanem? Právě tak znělo téma únorové besedy bílovické pobočky Moravsko-slezské křesťanské akademie. Hostem byl vědec, biolog, dlouholetý učitel na Biologickém ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity (dříve Univerzity Jana Evangelisty Purkyně), prof. MUDr. Augustin Svoboda, CSc., dr. h. c., mimo jiné také jedna ze tří osobností vyzdvižených na stránkách obce Starý Poddvorov. Setkání proběhlo v bílovickém farním sále, který se téměř zcela zaplnil. A pan profesor začal. Vědce nezapřel už ve chvíli, kdy si nachystal pečlivě připravené poznámky, aby přesně citoval, ať už z Písma, nebo z textů nejrůznějších autorů v průběhu dějin. Výklad, který poskytl, byl ovšem dobře srozumitelný. Na příkladu vyřčených slov „miluji tě“ vysvětlil, že věda může přesně zaznamenat zvukové frekvence, které se při vyslovení těchto slov uplatní, ale věda nedokáže popsat emoční náboj, který za těmito slovy stojí. Věda dokáže popsat mnohé děje, ale nedokáže odpovědět na otázky po smyslu naší existence, otázky jako „kdo jsme, proč tu jsme a kam směřujeme“. Ještě působivější byl ale pan profesor ve chvíli, kdy poctivě popsal svůj životní příběh, tedy svoji vědeckou kariéru a svůj příběh věřícího člověka. Přiznal, že i on se v určité době ocitl v situaci, kdy vědu a víru vnímal jako dvě vedle sebe ležící a na sebe nenavazující entity, kdy „při vstupu do badatelny odkládal plášť víry“ a kdy dokonce pro možnost pokračovat ve vědecké práci (v době tuhé normalizace) začal chodit na bohoslužby do jiného kostela, aby „nebyl viděn“. A popsal i zlom, který nastal při setkání s komunitou věřících, díky kterému se začal dívat na svět jinak. Náhle pro něj věda nebyla něco „ležícího vedle víry“, ale naučil se vidět Tvůrce v dokonalém uspořádání buněčných struktur, které pozoroval a studoval. Jak se sám vyznal, tento zlom neznamenal, že by se snad stal ještě úspěšnějším vědcem, ale znamenal rozhodně to, že ho badatelská práce začala mnohem více naplňovat.
Zajímavé bylo také několikeré upozornění na pavědu, která na rozdíl od skutečné vědy není založena na důkazech a jde v podstatě o ohlupování lidí. Na příkladech pan profesor krásně ukázal, že tyto pavědecké teorie jsou nepřijatelné nejen z pozice vědy, ale ani z pozice víry, zvláště pokud se týkají nábožensky citlivých témat, jako je otázka pravosti Turínského plátna. Pan profesor pěkně vysvětlil, že pravá víra nemůže stát na lživých berličkách, které ji ve skutečnosti oslabují. Zase se ale ukázala lidskost pana profesora: upozornil, že ani boj z pověrami nesmí být veden „hlava nehlava“, a že láska k bližnímu musí stát nad snahou prosadit pravdu za každou cenu. Nemá tedy smysl starší dámě, která je přesvědčena o smysluplnosti svého „alternativního“ počínání, její postoj za každou cenu vyvracet.
Po přibližně hodinové přednášce následovaly odpovědi na dotazy, které dále osvětlily to, na co se v přednášce případně nedostalo.
(Ondřej Zahradníček)